Věštkyně-kapitola II.

1. března 2010 v 8:06 | Lind@ |  Příběhy
Mám tu změnu. Tentokrát příběh bude z pohledu Jane. Bude to mnohem delší lepší... [celý článek]


Zavřela jsem oči. Pořád jsem viděla toho muže. Něco řval, nevím co, ale znělo to jako výstřel z kulometu. Pěkně ostře. Zatočila se mi hlava. Sebrala jsem poslední zbytky sil, a sedla jsem si na okno. Pršelo. Stál tam, hypnotizoval mě pohledem. Nemohla jsem se ani pohnout... ztuhla jsem. Muž se zasmál. Chechtal se. Pak mávl rukou, a obraz se rozplynul.

Probudila jsem se. Bylo mi špatně, byla jsem bledá, čelo mi hořelo. Do pokoje přišla máma. "Jane, neměla by si chodit do školy, když je ti špatně. Tu písemku napíšeš jindy." byla jsem jedině ráda, ráda, že nepotkám toho muže. Slastně jsem koukala ke stropu...

Moje rozímaní přerušil hlasitý zvuk zvonku. "Crrrrrrr! Crrrr!" byla jsem ještě v pyžamu, otevřela jsem. Do místnosti vnikl ledový vítr. Přede mnou stál muž. Marně jsem těkala očima, abych se nemusela podívat, do jeho ledově studených modrých očí.

Stála jsem jako přimražená. Nemohla jsem se pohnout. Třásla jsem se. Najednou muž máchl rukou,a rozplynul se. Promnula jsem si oči. Přede mnou stála sousedka. Předně na tom místě, kde stál ten chlap. "Nemáš máslo, mě došlo?" zeptala se sympatická kulaťoučká paní.

kývla jsem. Ale něco tady nehrálo. Něco. Něco, něco, něco, něco..... Znovu jsem se dostala do tranzu. Před sebou jsem viděla muže, zmizel, a ta žena... tedy, sousedka. Podala jsem ji mlčky máslo, a zabouchla jsem. Co kdyby...

Usnula jsem, a jak jsem se probudila, zase něco zazvonilo. Tentokrát mobil. Zvedla jsem ho, byla to Imella.

"Eh... ahoj. Proč jsi nebyla ve škole?" začala Imella. "Jsem nemocná, je mi divně. Máš nějaké nove kresby?" zeptala jsem se. "Jistě. Byla jsem s Tweery v parku, kreslila jsem takového muže. Staršího. Měl takové zvláštní oči..." polil mě studený pot. Byl to ON?

V zámku rachtá klíč. Máma se vrátila. "Tak co, jak bylo? Už máš chuť k jídlu?" mlčky jsem přikývla.
"To je dobře. Mám pro tebe pizzu!" A tak jsem ujídala pizzu, a přemšela jsem o tom muži. Měla jsem pocit, jako kdyby... mě sledoval.

Ráno jsem vstala, bylo mi líp. Do školy jsem ještě nechtěla, tak jsem opět zůstala doma sama, přispala jsem si. Zdál se mi sen......

"Ráz-dva! Ráz-dva!" křičel muž. Překračoval živé, i mrtvé lidi, co leželi v prachu a špíně. Dělalo se mi z něj špatně. "Ráz-dva! Ráz-dva!" A uprostřed celé armády, po boku toho chlapa jsem stála..... JÁ!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? Jak se vám to líbí? Okomentujte!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Žirafka Žirafka | E-mail | Web | 1. března 2010 v 19:13 | Reagovat

Celé jsem si to přečetla (já na povídky moc nejsem, ale ty píšeš nějak asi moc zajímavě :D) a přijde mi to super. Jen hned v prvním odstavci je hloupost, že něco ten chlap řval, že to bylo něco jako výstřel z kulometu - přece když někdo řve, tak to nezní jako kulomet, ne? Ale jinak se mi to moc líbí. Je to zajímavé, i jak tam máš ty tečky a oddělené na kratší "odstavečky". Moc se mi to líbí. No a pak mi teda nesedí jedna věc, ta Jane to je dospělá žena? Nebo, že chodí do školy, ale sousedka se ji ptá na máslo? Nebo teĎ mě napadlo to je jako že máma nebyla doma, tak to vyřídila Jane? Asi jo :-).

2 Žirafka Žirafka | E-mail | Web | 1. března 2010 v 19:15 | Reagovat

PS: v anketě chybí možnost "něco jiného", protože já jsem si moc nevybrala :-(

3 van van | Web | 2. března 2010 v 14:08 | Reagovat

Moc pěkný

4 ♫ May ♫ ♫ May ♫ | Web | 4. března 2010 v 14:41 | Reagovat

Moc dobrýý =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama